Litevskou hranici jsme překročili pozdě odpoledne a
naše cesta vedla po stále se horšící cestě mezi
lány ladem ležících polí na severovýchod. Občas
jsme minuli "kolchoznickou" vesnici s
dřevěnýma domkama. Právě tady bylo vidět, jak
pustý a zapomenutý byl okraj bývalého Sovětského
svazu. Až průjezd prvními městečky nám připomenul,
že jsme dorazili do pobaltské země, která se
úspěšně zbavila okovů minulosti a vydává se na
cestu prosperity. V podvečer jsme nejdřívě projeli
další ze "skanzenových" dřevěných
vesniček a za soumraku jsme dorazili do městečka
Trakai. Stany jsme rozbyli za městem v lesíku na
odpočívadle nedaleko jedné ze zátok místního
jezera....
Druhý den jsme vyrazili zpátky do městečka Trakai,
které se rozkládá na břehu již zmíněného jezera s
mnoha ostrůvky. Na jednom z nich leží jedna z
nejdůležitějších litevských památek -
středověký hrad knížete Gediminase - Trakai. Dříve
než jsme dorazili k hradu, prohlédli jsme si malebnou
litevskou ulici (s dřevěnýma baráčkama - jak jinak),
bustu Lenina a malý přístav plachetnic. Potom jsme po
dřevěných můstcích přešli až k samotnému hradu.
Oficiálně bylo zavřeno, nám se ale podařilo
neuzamčenými dveřmi proniknout na nádvoří a
pořídit pár fotek. Pak jsme ještě hrad prozkoumali z
druhé strany a vydali se zpět k autobusu - čekalo na
nás litevské hlavní město...
Do Vilniusu jsme dorazili před polednem a zaparkovali
nedaleko soutoku řek Neris a Vilny. Naším prvním
cílem bylo místo zvané "Triu križai kalnas"
- vrch tří křížů. Je to trochu kýčovitý
památník, ale je odsud nádherný výhled na celé
město. Naše další kroky vedly na vedlejší pahorek,
kde stojí Červená věž. Odsud už je to kousek na
Katedrální náměstí, které tvoří centrum Vilniusu.
Kromě nádherné katerdály sv. Stanislava, šikmé
věže a monumentální sochy knížete Gediminase je
odsud výhled i na červenou věž a tři kříže,
takže jsou tu všechny nejdůležitější vilniuské
památky jako na dlani.
Z Katedrálního náměstí vedla naše cesta do ulice
"Marioni gatvé". Tady stojí půvabný
kostelík sv.Anny postavený z několika desítek druhů
cihel tak trochu v gaudího stylu. Po návštěvě tohoto
křesťanského svatostánku jsme ještě zamíři do
nedalekého protestantského kostela s krásnou
ikonografií a potom jsme zamířili na Univerzitní
náměstí s tržištěm, kde bylo možné koupit
jantarové náhrdelníky, kožená pouzdra či tašky
nebo oblečení. Kromě toho jsme tu našli poštu i
banku. To už se ale náš okruh uzavřel opět na
Katedrálním náměstí, odkud jsme pokračovali
opačným směrem po Gediminasově prospektu k budově
opery a odtud na nábřeží řeky Neris. Tady jsme si
prohlédli "komsomolské sochy" na mostě a
podél řeky jsme se vrátili k autobusu.
Rozloučili jsme se s Vilniusem a zamířili na sever. Po
více než dvou hodinách jízdy jsme minuli město
Panevezys, jehož přítomnost prozrazovaly v dálce se
rýsující siluety paneláků. Po další hodině jsme
odbočovali u města Šiaulai na silnici č.216 vedoucí
na Lotyšské hranice. My jsme z ní však po chvíli
ještě odbočili na malou okresku, která nás po
chvíli zavedla na místo zvané Križiu kalnas -
Křížový vrch. Je to neuvěřitelné místo, tisíce
křížů pokrývají jako hustý les dvě malá
návrší a jejich blízké okolí. Větší kříže
jsou ověšeny stovkami menších exemplářů. Na
prvním pahorku je malá socha Krista, na
druhém panny Marie. Tady je koncentrace křížů a
křížků nejvyšší. Některé tu zanechali
věřící, jiné jsou tu zase jako vzpomínka na lidi
deportované sovětskými úřady do vyhnanctví. Dnes
tady zanechávají křížky spíše mladí manželé
nebo snoubenci pro štěstí. A také turisté z celého
světa - objevili jsme tu i Davidovu hvězdu. Všem
křížům vévodí velká socha Krista na
okraji křížového pole.
Před ní stojí ještě mohutný papežský kříž
dokonce s podpisem Jana Pavla II. Nechybí tu
samozřejmě ani stánkaři s nejrůznějšími
náboženskými artefakty (soškami a přívěšky).
Prodávají tu také křížky určené k rozšíření
již tak početné "kolekce" na křížovém
návrší. Bylo to příjemné zastavení ale den
pokročil a my jsme se museli s tímto zajímavým
místem rozloučit. Vrátili jsme se na silnici č.216 a
po 50km cestě jsme dorazili na Lotyšské hranice...
Přejezd Lotyšské hranice byl poměrně zdlouhavý -
stálo tu pár kamionů a také celníci nám dlouho
nevěnovali pozornost. Nakonec jsme však přejezd
absolvovali bez vážnějších problémů a za hodinu
jsme stavěli stan na odpočívadle, asi 50km před Rigou
. Druhý den jsme už před devátou hodinou
přejížděli řeku Daugavu v lotyšské metropoli.
Autobus jsme odstavili na nábřeží a vyrazili do ulic
starobylého centra. Prohlídku jsme začali u
"Domů Tří bratří", což jsou jedny z
nejstarších staveb ve městě. Naproti nim stojí
kostel sv.Jakuba. Nahlédli jsme do něj a pokračovali
dák až k Rižskému dómu a na Centrální náměstí.
Tady jsme objevili venkovní kavárny a také poměrně
rozsáhlou rekonstrukci vozovky, která náš dojem z
tohoto příjemného místa trochu pokazila. Z
Centrálního náměstí jsme pokračovali ke chrámu
sv.Petra, který je velmi podobný Rižskému dómu
(také je cihlový), ale má
vyšší věž, která z něho činí nejvyšší
sakrální stavbu celého Pobaltí. Odtud vedly naše
kroky na malebné náměstí před koncertní síní.
Tady jsme začali nasávat báječnou atmosféru
pouličních muzikantů, která nás provázela až k
soše Svobody, u které končí historické jádro města
a začíná velký park. To bylo ideální místo pro
odpočinek a načerpání sil k další prohlídce,
která vedla kolem "Prašné věže" malebnýma
uličkama zpět na Centrální náměstí. Odtud jsme
pokračovali k nábřeží a po mostě jsme se dostali na
druhý břeh Daugavy, odkud se nám naskytla náherná
panoráma celého historického jádra Rigy se všemi
chrámy. To už se ale blížil čas odjezdu a tak jsme
spěchali zpět na druhý břeh. Z autobusu jsme si
ještě prohlédli rižský přístav (konečně jsme
dorazili k moři) a pokračovali dál na sever po
pobřeží Rižského zálivu. Asi 20km před hranicemi
jsme se ještě vrhli do chladných vln rozbouřeného
Baltu. Po koupeli jsme pokračovali na hraniční
přechod Ainaži-Ikla, kde nás přivítala třetí
pobaltská země - Estonsko.
Po poměrně hladkém průjezdu hranice jsme pokračovali
dál nekonečnou rovinou na sever. Minuli jsme město
Pjärnu a po několika kilometrech jsme dorazili do kempu
Jöekääru. Po nocležích strávených na
odpočívadlech byl tento čistý kemp s teplou sprchou a
vlastními sportovišti příjemnou změnou. Druhý den
nás čekalo ještě 80km do hlavního estonského města
Tallinnu, údajně jednoho z nejkrásnějších měst
Pobaltí. Při příjezdu byly naše pocity ještě
trochu rozpačité, ale stačilo vystoupat na vrch
Toompea a stanout pod chrámem Alexandra Něvského s
typickými ruskými baňkami (oni ho opravdu stavěli
rusové) a okamžitě jsme propadli kouzlu tohoto
krásného města.
Nejdříve jsme obešli všechny památky na Toompei,
pokochali se nádhernými výhledy na zbytek města a od
věže Kik in de kök (koukni do kuchyně) jsme
sestoupili do centra na Radniční náměstíTady jsme
kromě starobylé budovy radnice objevili pouliční
kavárny, spoustu nově opravených domů a také banku.
Toulat se starobylými uličkami kolem městských hradeb
(většinou až 2,5m tlustých) bylo velice příjemné,
zvláště když se nám podařilo na konci jedné z nich
objevit poštu i schránku. Navštívili jsme také
několik obchodů (s elektronikou a oděvy), abychom se
ujistili, že mezi Estonskem a ČR zdaleka není takový
rozdíl, jak by se dalo předpokládat (v dobrém slova
smyslu). Po kratším odpočinku v parku jsme vyrazili
směrem ke kostelu Niguliste kirke a k věži
"Tlustá Margita". Tudy prochází hradby a
tedy končí strobylé jádro města. Naše další kroky
již tedy vedli moderním Tallinnem a pomalu jsme
směřovali k autobusovému nádraží a ke zdejší
tržnici. Tady jsme nakoupili nějaké jídlo, abychom
nabrali sílu na dalších 200km Estonskem na východ k
ruské hranici...
Na východě mění Estonsku trochu svou dopsud
jednotvárnou tvář. Těží se tu totiž břidlice a
tak na obzoru vyrůstají velké hromady vytěžené
zeminy (chvíli jsme vyjeveně koukali do mapy, kde se
tady k sakru ty hory vzali...). Jinak jsme nerušeně
minuli jedno z největších estonských měst
Kochtla-Jarve a v podvečer jsme sjížději z hlavní
silnice k moři - Rusko počká....Po skvělé koupeli v
mírně ledovém Finském zálivu jsme ulehli ve zdejší
divočině ke spánku. Druhý den jsme vyrazili do Narvy
vstříc ruské hranici. Minuli jsme estonskou hraniční
pevnost a po mostě pře řeku Narvu, která vytéká z
Čudského jezera jsme kolem navlas stejné pevnosti na
ruské straně pomalu přejeli do Ruska.
Přejezd ruské hranice byl nakonec o hodně hladčí,
než jsme očekávali a tak jsme poměrně brzy začali
ukrajovat z více než 150km vzdálenosti, která nás
dělila od prvního ruského cíle - carského letního
sídla Petrodvorce. Cestou jsme minuli pár vesniček, ve
kterých jsme měli dojem, jako když jsme se vrátili v
čase o nějakých 30 let. Po cestě jsme občas
předjížděli autobus, kterým v 50.letech jel pan
Anděl na svou dovolenou... Po poměrně vyspělém
Pobaltí to byl trochu šok. Stejný obrázek nás čekal
na ušmudlaném petrohradském předměstí, kde jsme
odbočovali k carským zahradám. Do Petrodvorce jsme
dorazili kolem 10.hodiny. Komplikace trochu způsobila
koupě vstupenek. Neměli jsme totiž ještě rubly a
jediná směnárna byla uvnitř v areálu, kam se bez
vstupenky pochopiteleně nedostanete. Nakonec jsme
všechny problému zdárně vyřešili a mohli se začít
kochat překrásnýma fontánama a neméně nádhernými
paláci.
Prohlídku jsme začali jako všichni návštěvníci u
Velké kaskády se sochou Samsona. Ta je z celého
Petrodvorce nejproslulejší a somzřejmě
nejkrásnější. Všechny sochy jsou pozlacené a všude
tryskají nekonečné hektolitry vody. Podél kanálu s
dalšími fontánkami jsme došli až do míst, kde
končí Finský záliv, a kde se nám naskytl první
pohled na asi 30 km vzdálený Petrohrad. Odtud jsme
pokračovali parkem k dolnímu paláci s další
fontánou a odtud k soše Petra I. a Sluneční
fontáně. Tady dokonce stojí strom, ze kterého stále
srší voda a je tu také několik fontán, které
stříkají náhodně a jsou veselou atrakcí hlavně pro
děti. My než bychom se dali pocákat (stejně jsme za
chvíli zmokli) jsme raději pokračovali k římským
fontánám a šachovnicové kaskádě. Odtud jsme se
přesunuli kolem zahradního paláce a podél Velké
kaskády do zadní části parku k fontáně, která
představuje Evu a ke kaskádě zlatý vrch. Tady stojí
poslední palác a je tu malé jezírko. Tady dolní
zahrady Petrodvorce končí. Cestou k autobusu se mi
ještě poštěstilo koupit tričko a pak už jsme
uháněli do Petrohradu...
Petrohrad je poměrně rozlehlé město, takže nám
hodnou chvíli trvalo než jsme se podél kanálů
propletli až k Izakijevskému chrámu, kde se nám
podařilo zaparkovat. Chvíli jsme obdivovali sochu
měděného jezdce na Izakijevském náměstí před
chrámem a pak jsme se vydali na prohlídku této
monumentální stavby, která tak trochu připomíná
chrám sv.Petra z Vatikánu. Vnitřek je skutečně
skvostný, nádherné malby jsou k vidění na zdech i na
stropě. A všude samozřejmě zlato. Z chrámu jsme
zamířili parkem k soše bronzového jezdce a k
nábřeží Něvy. Ta řeka je opravdu obrovská, což
jsme nejlépe poznali, když jsme později přecházeli
po některém z mnoha mostů. Zatím jsme šli po
nábřeží podél budov Admirality k Zimnímu paláci.
Tato historická stavba, která v sobě ukrývá
nekonečné prostory Ermitáže (tu jsme však museli z
časových důvodů oželet), je nově opravená. Obešli
jsme palác zboku a zůstali chvíli stát s otevřenými
ústy. Před námy bylo munumentání Palácové
náměstí. Uprostřed stojí obelisk, ale vzhledem k
ploše náměstí se úplně vytrácí. Z Palácového
náměstí jsme vyrazili přes první most na
Vasilijevský ostrov a kolem budovy bývalé burzy a
přes další most jsme se dostali na druhý břeh Něvy.
Chvíli jsme se kochali pohledem na protější
nábřežní budovy, ale to už jsme museli chvátat do
Petropavlovské pevnosti, než nám jí zavřou.
Podařilo se a tak jsme
mohli obdivovat překrásnou výzdomu kostela sv.Petra a
Pavla s hroby ruských carů a careven. Nazapomněli jsme
také navštívit nový hrob cara Mikuláše II. Z
pevnosti jsme se zašli podívat na zdejší nově
opravenou mešitu a pak už naše kroky vedly neomylně k
Auroře, která kotví na jednom z ramen Něvy. Tento
slavný křižník je nově opraven, ale protože už
bylo po 18.hodině (což je zdejší zavíračka),
dovnitř jsme se už nedostali. A tak jsme se po
nábřeží vrátili ke Kirovskému mostu, cestou jsme z
dálky obdivovali Smolný palác. To už jsme si všimli,
že nad střechami budov protějšího nábřeží
probleskují nějaké zlaté baňky, a tak jsme se
rozhodli vykoumat, co je to za stavbu. A tak jsme přes
letní zahrady dorazili až ke chrámu Vskříšení, o
kterém jsem v žovotě neslyšel, ale který se stal
skutečným klenotem naší Pobaltsko-ruské cesty.
Nádherné mozaiky, které pokrývají nejen střešní
"baňky", ale i vlastní stěny chrámu
způsobují, že stavby vypadá jako z perníku. Navíc
chrám vyrůstá přímo z jednoho vodního kanálu
("Fontánka"), což jeho krásu jen umocňuje.
No, a nás už čekal jen Kazanský sabor, Něvský
prospekt a marné hledání pošty. Začínal
"bílý večer" a my nabírali síly na další
cestu. Čekala nás Skandinávie...